Mohelnické pravěké studny v archeologické dokumentaci
Štěrkovna v době výzkumu
K nejznámějším a nejpozoruhodnějším objevům v Mohelnici náležejí studny. Byly umístěny na východním, resp. severovýchodním okraji zkoumaného prostoru a byly objeveny teprve v letech 1970–1971, v závěrečných sezónách. Na fotografii je zachycena podoba části mohelnické štěrkovny v době jejich výzkumu.
Studna s vypreparovanou konstrukcí
Nejstarší studna pocházela z období kultury s lineární keramikou, původně nesla označení č. CCXXIV (nově č. 1224). Její dřevěná konstrukce je datována do poloviny 6. tisíciletí př. n. l. Zachovala se z ní pouze dolní část pravoúhlého roubení. Byly to tři stěny z dubových prken (síly 3–5 centimetrů v dochované šířce asi 20 centimetrů) zapuštěné mezi kůly. Východní stěna roubení se nezachovala, ale původně existovala, neboť volné desky, které z ní mohly pocházet, se vyskytovaly ve vyšších vrstvách zásypu studničního objektu (Tichý 1972a, 18–19).
Detail dřevěné konstrukce
Není jisté, jakým způsobem byla prkna spojena v rozích. Rudolf Tichý popisuje, že zde byly umístěny tři kůly, mezi něž byly desky usazeny. Radomír Tichý si tím však není jistý (Tichý – Stuchlík 2020, 104).
Dno studny s kůly a bedněním
Prostor vytvořený dřevěným pravoúhlým roubením měl velikost 1 × 1 metr. Roubení bylo postaveno do středu studniční jámy. Pro její zhotovení museli stavitelé studny prokopat dvě štěrkové vrstvy.
Povrch studničního objektu
Průměr kruhového ústí vykopané studniční jámy byl na povrchu 3 metry, u dna 2 metry. Studniční jáma se tedy stupňovitě či trychtýřovitě svažovala, a to až do hloubky 5 metrů. Výplň tvořila hlína černošedé barvy, jen ve středu kruhového půdorysu studniční jámy byla na povrchu objektu viditelná světlá (žlutá) čočka spraše o průměru 1 metr.
Profil zásypu a půdorys dna
Vlevo barevný profil zásypu studny na milimetrovém papíře, vpravo půdorys dna s kresbou dochovaných zbytků konstrukce.
Výzkum studny probíhal s přestávkami od 13. listopadu 1971 do 19. června 1972. Zpočátku byly ponechány dva profily, na nichž bylo možné pozorovat sled vrstev, později v zúženém prostoru byl ponechán pouze jediný profil. Již v hloubce 1,5 metru se objevila smolně černá výplň/struktura. Podle Rudolfa Tichého byla zřejmě pozůstatkem dutého kmene, který mohl být vsunut do studny a být ukotven několika kůly objevenými ve vnitřním prostoru její výplně na jejím dně (Tichý 1972a, 19). S největší pravděpodobností však nerozlišil opravu studny. Dutý kmen totiž zřejmě představuje reparaci rozpadnutého původního čtvercového bednění. O tomto dutém kmeni se však Radomír Tichý v roce 2020 vůbec nezmiňuje (Tichý 2020b, 104).
Při dosažení hloubky 340 centimetrů začalo hrozit zborcení stěn studniční jámy, a proto byly její horní 3 metry odtěženy bagrem. V hloubce 480 centimetrů byly objeveny svislé dřevěné kůly. Stopy po svislých kůlech však bylo možné vidět také ve vyšších vrstvách objektu, a to v podobě dutin, které se při odkryvu objevovaly. Průměr kůlů byl 5–15 centimetrů a kromě jednoho, který byl zhotoven z javorového dřeva, byly všechny z dubu. Podle těchto dutin Rudolf Tichý odhadoval, že jejich výška dosahovala minimálně 2 metry.
Rudolf Tichý s kůlem ze studny
Na dně studniční jámy byly objeveny části původní dochované dřevěné roubené konstrukce s deskami a rohovými kůly. Jeden z nich drží Rudolf Tichý v ruce.
Část dřevěného vědra
Na dně studny byly nalezeny také fragmenty šesti či sedmi nádob na vytahování vody – věder. Byly zhotoveny z organického materiálu.
Držadla věder v dobové dokumentaci
Jejich konstrukci tvořily podélně dělené pruty lísky, jasanu a břízy, které měly na obou koncích zářezy.
Vědro s namotaným provázkem
Vědra byla vyrobena tak, že se rozvinula vrstva lýka a jeho dva konce se vložily mezi rozdělené poloviny prutů, aby vytvořily stěnu. Konce rozštípnutých prutů se pak k sobě svázaly provázky.
Provázek
Provázky byly zhotoveny z rostlinných vláken. Vypovídají o tom podoby zákrutů provázků a mírné zkroucení jednotlivých nití v přibližném úhlu 27°. Použitou surovinu se nepodařilo určit. Emanuel Opravil se původně domníval, že provázky byly lněné. Při novém zpracování se Petr Kočár, Kristýna Urbanová i Ivana Vostrovská přiklánějí k názoru, že jde spíše o lýko. Provázky byly nalezeny také in situ po celé délce prutů, zpevňovaly tudíž konstrukci vědra. Na dvou fragmentech provázků se dochovaly jednoduché uzlíky. Dno věder bylo pravděpodobně složeno. Stopy po jakýchkoli výztuhách nebo držadlech na horním okraji věder nebyly zjištěny.
Mohelnická vědra se typově shodují s vědrem ze studny kultury s lineární keramikou z německé lokality Schkeuditz-Altscherbitz a můžeme je považovat za nejstarší dochované organické nádoby z území České republiky (Vostrovská et al. 2022, 454).
Obratel se stopami po laně
Na tomto obratlu mají být podle Rudolfa Tichého stopy po tažení lana. Byl objeven ve studni kultury s lineární keramikou, ve vrstvě mezi ostatními zvířecími kostmi. Bohužel dnes ho známe pouze z fotografií, neboť sám předmět se při revizi materiálu ještě nepodařilo nalézt. Zajímavá by dnes byla nejen traseologická analýza, ale také analýza osteologická, neboť podle Rudolfa Tichého mohlo jít o lidský obratel. Podle názoru současných antropologů je však zvířecí.
Zlomky keramiky ze zásypu studny
V celé výplni studničního objektu kultury s lineární keramikou – od nejsvrchnějších vrstev až po jeho dno, a to jak vně, tak i uvnitř předpokládané dřevěné konstrukce – byly objevovány zlomky keramických nádob kultury s lineární keramikou. Na fotografii je jejich skromný výběr z celkového počtu 52 kusů. Byly součástí sídlištního odpadu a do zásypu studny se dostaly v době, když již neplnila svou funkci.
Mají typickou výzdobu buď v podobě vhloubených širokých lomených linií, nebo knoflíkovitých a provrtaných plastických výčnělků. Rudolf Tichý je považoval za doklady nejstaršího osídlení na lokalitě. Podle nově provedené analýzy spadají teprve do mladších keramických fází kultury s lineární keramikou a s dobou vzniku dřevěné konstrukce studny nejspíše nesouvisejí.
Zatopený objekt se „skruží“
Další studnou zkoumanou v roce 1971 byl objekt č. CCLV (nově č. 1255). Tato studna je datována do období kultury nálevkovitých pohárů, přesněji do první poloviny 4. tisíciletí př. n. l.
Dřevěná „skruž“
Také v tomto případě byla dřevěná konstrukce studny zachována jen ve spodní části. Tvořil ji dutý dubový kmen, který byl z vnitřní části vypálený. Jeho průměr byl 65 centimetrů.
Studna se „skruží“ a rozbitou nádobou
Dno studny kultury nálevkovitých pohárů spočívalo ve stejné úrovni druhé štěrkové vrstvy jako dno studny kultury s lineární keramikou. Podle popisu Rudolfa Tichého měly být na něm objeveny zlomky velké nádoby (s výškou minimálně 37 centimetrů a průměrem ústí 34 centimetrů), vedle nich měly být nalezeny střepy ze džbánkovitých nádob, které se však nacházely také mimo dutý kmen.
U severozápadní stěny studniční jámy byl identifikován fragment prkna, podle něhož Rudolf Tichý soudil, že studna mohla mít alespoň zčásti podobnou čtyřhrannou dřevěnou konstrukci jako studna kultury s lineární keramikou. Ve štěrku a bahně výplně dna studniční jámy bylo objeveno značné množství dobře dochovaného listí (Tichý 1972a, 20). Podle určení Emanuela Opravila šlo o listí dubu, lísky, javoru, jasanu, topolu nebo vrby. Byly zde nalezeny také pásky z březové kůry (Opravil 1972, 22).
Rudolf Tichý s částí hrnce
Rudolf Tichý drží v ruce část velké hrncovité nádoby, která byla nalezena na dně studny kultury nálevkovitých pohárů. Dnes je nádoba rekonstruována a vystavena v expozici muzea v Mohelnici. Působí sice celistvě, ale na dně studny nebyly nalezeny všechny její části. Zřejmě se sem dostala již jen ve zlomcích spolu s dalším sídlištním odpadem.
Konvice kultury zvoncovitých pohárů
K dalším dvěma objeveným studnám chybí obrazová dokumentace. Třetí (objekt č. CCLIV – nově č. 1254) je datována radiokarbonovou metodou do pozdního eneolitu a poslední čtvrtá (objekt č. CCLVI – nově č. 1256) do počátku doby bronzové.
Dataci třetí studny do pozdního eneolitu odpovídají movité nálezy, které byly objeveny na jejím dně, jako například část konvice kultury zvoncovitých pohárů (na fotografii), která je typickým příkladem tzv. průvodní keramiky pozdního eneolitu. Vedle sídlišť se konvice objevují často v hrobové výbavě žen nebo dětí na moravských pohřebištích této kultury (Peška 2013, 184).